Příliš mnoho vína

18. dubna 2017 v 15:41 | Margarit |  Literární po-tvorba
Probudil se, ale ještě zůstal ležet se zavřenýma očima. Strašlivě ho bolela hlava, a tak se ve věci otvírání očí rozhodl postupovat dosti opatrně - a hlavně pomalu.
"Co jsem to jenom...?" pomyslel si, když pomalu otvíral oči. Světlo však bylo příliš silné a až neskutečně bodavé a tak je opět urychleně zavřel.
"Proboha!" zaklel při vzpomínce na to, co se stalo včerejšího večera. Rychle se posadil, protíraje si oči. Ten pohyb byl však neúměrně rychlý bolesti jeho hlavy a z jeho rtů steklo slabé zasténání. Pomalu, jako z mlhy se vynořovaly vzpomínky na příchod do restaurace a na obyčejnou, nevinnou sklenku červeného k večeři, kterou to všechno začalo. Restaurace byla plná a tak k němu po chvíli přišel nějaký muž, jestli si může přisednout. Samo sebou, že by nebylo slušné ho odmítnout. A samo sebou, že bylo slušné si přiťuknout, když si i ten druhý muž objednal víno. A ostatně, nebylo by ani příliš společenské celou tu dobu mlčet - a tak se dali do řeči, už si ani nevzpomínal o čem. Ale pak to začalo: muž navrhl, aby si připili a on si řekl, že by nebylo slušné ho odmítnout, a že ještě jedna sklenička neuškodí. První přípitek byl na přátelství. Další na den. A po něm samozřejmě na noc. A na hvězdy. A na měsíc. A na slunce. A na všechny planety. A kdoví na co ještě.
"Proboha," zopakoval. "Za tohle mě asi vyhodí," prohlásil tiše a opatrně se odvážil otevřít oči. Několikrát rychle zamrkal, aby se zbavil ostré bodavé bolesti, ale po chvíli už to bylo skoro dobré, ač musel stále ještě mhouřit oči.
Ale tu náhle zjistil, že pokoj, v němž se právě probudil, rozhodně není jeho.
"Ó můj bože! Co to...?!" Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. "Vyhodí mě. Určitě mě vyhodí," zašeptal zoufale. "Takhle se ztřískat! Tak až mě musel někdo odtáhnout k sobě domů!"
"Cože?" zamumlal muž, doteď spící vedle něj.
Překvapeně na něj zamrkal. Ano, byl to ten z restaurace, samozřejmě.
"Nikam jsem tě netáhl. Šel jsi sám," prohlásil ospale. Zívl.
"Stejně mě vyhodí," konstatoval odevzdaně.
"Proč?" otočil se na něj ten muž, jehož jméno si ani nepamatoval. Měl tmavé vlasy po ramena a temně zelené, hluboké oči.
"Tohle se u nás netrpí. Alkohol. Opít se. A ještě ke všemu tak moc! Prostě mě vyhodí," povzdechl si.
"A i kdyby - tak co?" shodil ze sebe deku a on si všiml, že ten muž na sobě zhola nic nemá.
Urychleně odvrátil zrak, vědom si toho, jak mu červenají tváře. Na něco takového nebyl prostě zvyklý. Na něco takového nebyl vlastně ani připravený. "Tak co?!? Víš jak dlouho už tu práci - ?" a najednou si uvědomil, že ani on na sobě nic nemá.
Potichu zaklel. A pak ještě jednou, tentokrát nahlas. Z mlhy zapomnění, která měla příchuť červeného vína, se pomalu vynořovaly další vzpomínky na včerejší večer, a hlavně noc, ač povětšinou dosti útržkovité. Zaklel znovu. A postupně se mu vybavovaly další a další detaily: letmé dotyky a nesmělé polibky... a... a... Ucítil jak rudne čím dál tím víc.
"Proboha! Za tohle mě...!" Spadl zpět na postel, deku si křečovitě přidržuje před tělem. "Ne. On mě nevyhodí. Za tohle mi urve křídla, usekne hlavu, shodí mě na zem, a teprve pak mě vyhodí!" prohlásil anděl zoufale a opět se posadil. "Zabije mě," prohlásil rezignovaně.
"Nebude moct, pokud se k němu nevrátíš," nadhodil muž ospale.
"Co?"
"Nezabije tě, když se k tobě nedostane," zopakoval trpělivě. "A, když už jsme u toho, i nějaká ta práce by se u nás klidně našla... "
Anděl překvapeně zamrkal. "Vážně?"
"Samozřejmě, s tvými zkušenostmi..." Usmál se ďábel. "A - jestli jsi pro, tak klidně můžeme ještě-" usmál se a vzal anděla kolem pasu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama