Příběhy - počátek

21. dubna 2017 v 14:59 | Margarit |  Literární po-tvorba
Už delší dobu máš pocit, že se něco děje. Nejsi tak sám, jak by sis přál být. Máš pocit, že tě neustále sleduje pár neviditelných (alespoň pro tebe) očí. Jako by se ti něčí bedlivý pohled vpalovat do zátylku, i když v místnosti krom tebe nikdo jiný není. Sem tam koutkem oka zahlédneš podivně se míhající stíny, které urychleně mizí z tvého zorného pole. Sem tam se v davu mihne povědomá postava, ale hned je zase pryč.
Když kráčíš domů opuštěnou ulicí, je kolem tebe jen mlha. Hustá, nazelenalá londýnská mlha, o níž se říká, že se v ní skrývají věci, jaké ještě nikdy nikdo neviděl a které by dokázaly obyčejného člověka vyděsit k smrti. Ale ty těm báchorkám nevěříš… i když dnes bys jim byl klidně ochoten naslouchat. Jak jdeš uličkou, slyšíš svoje kroky a jejich ozvěnu, ale v tom zvuku je ještě něco - trochu jiný rytmus kroků, jako by tě někdo sledoval a snažil se skrýt v té dusivé mlze. Zastavíš se - ale zastaví se i cizí kroky. Nebo to nic nebylo? Jen tvoje rozjitřená fantazie? Paranoia? Rozběhneš se - a i ty cizí kroky zrychlí svůj rytmus. Náhle, prudce zastavíš, ale neslyšíš nic, co by nasvědčovalo cizí přítomnosti. Začínáš si připadat jako blázen.
Sedíš sám ve svém pokoji - a máš pocit, že slyšíš cizí dech. Snažíš se sedět nepohnutě, nevydat jediný zvuk, ale v tu chvíli je všude ticho. Sedíš tiše tak dlouho, jak jen dovedeš zadržet dech, ale nic. Jsi sám. Nebo to tak alespoň vypadá. Ale ten obraz, támhle na zdi - visel včera tak nakřivo? Jdeš k němu a třesoucíma se rukama ho srovnáš. Začínáš přemýšlet nad tím, komu jsi co zlého provedl a kdo by se ti mohl chtít pomstít.
Pak dojdeš ke dveřím a chvíli váháš. Chceš zamknout, ale co když je ten někdo v pokoji? Co když se s ním zamkneš tady? Zády se tiskneš ke dveřím a bedlivě sleduješ okolí, ale nikde se nepohne ani smítko prachu, i plamen svíčky je podivně nehybný, jako by se všechno bálo. Pak si řekneš, že je lepší zamknout se s někým uvnitř, než pustit všechno možné zlo z venku sem a otočíš klíčem na dvakrát. Klíč pak necháš v zámku, aby se nikdo nedostal šperhákem dovnitř. Zalezeš do postele, sfoukneš svíčku a přetáhneš si peřinu přes hlavu, jako by tě mohla chránit proti zlým duchům, jako když jsi byl dítě. Ale nepomáhá to, vůbec se ti neusíná snadno.
Je hluboká noc. Cosi tě vytrhlo ze spánku. Cosi, co bys neměl slyšet. Nějaký šramot? Něčí dech? Někdo šeptal tvoje jméno?
Posadíš se na posteli a rozhlížíš se kolem, ale nic nevidíš. Nebo že by přeci jen? Ta židle u stolu je poodstrčená, jako by na ní ještě před chvílí někdo seděl. A ta sklenice s vodou na nočním stolku, nebyla prázdná? Teď je v ní vody skoro do poloviny. A ten obraz, vždyť jsi ho večer srovnával a už je zase nakřivo! A klíče jsi nechal v zámku, tím jsi si naprosto jistý. Nebo nenechal? Nevíš už vůbec nic, nejsi si jistý ani vlastním jménem. Co se to děje?
Prudce vstaneš z postele, a co nejrychleji rozsvítíš svíčku. Vezmeš první věc, která ti přijde pod ruku - koště - a se svojí novou improvizovanou zbraní procházíš pokojem. "Kdo je tam?" křičíš, ale nikdo neodpovídá. "Vylez, vidím tě!" cedíš nenávistně mezi zuby a přeješ si, aby to byla pravda. Je vždycky lepší se prát s někým, koho vidíš. Nebo alespoň s někým, o kom víš, že tu je. Ale nikde se nic nepohne, ani žádný podivný zvuk se neozývá. A ty si říkáš, že už vážně začínáš bláznit. Co to bylo, že ti to tak pocuchalo nervy?
Ještě chvíli procházíš pokojem s koštětem v ruce, ale pak si jen povzdechneš a jdeš zpět do postele. Víš, že do rána neusneš, a tak jen sedíš na pelesti a deku máš hozenou kolem sebe. Věrná násada od koštěte spočívá po tvém boku, stačí jen natáhnout ruku. Když se dotýkáš jejího ohmataného dřevěného povrchu, máš hned lepší pocit. Nervózně těkáš očima sem a tam, z jednoho tmavého koutu do druhého, uši máš nastražené jako lovecký pes, ale nikde se nehne ani myš - a že jich tu je požehnaně! Dopiješ sklenici vody, stejně už neusneš. Nebo sis to alespoň myslel. Najednou otevřeš oči a je ráno - sluneční paprsky zvědavě vykukují z pod zatažených závěsů. Nervózně, poplašeně se rozhlédneš po pokoji - klíče jsou v zámku, sklenice je prázdná, obraz je vyrovnaný, židle zastrčená pod stůl… že by se ti to celé jen zdálo? Ne, to není možné, to bys tak křečovitě ráno nesvíral tu násadu od koštěte. Co se to tu u všech všudy jenom děje?!
Už už si začínáš myslet, že něco s tebou není v pořádku, že možná vidíš věci, které nejsou, že nerozeznáš sen od skutečnosti, když v tom si všimneš, že na tom všem asi něco bude, že tu někdo v noci rozhodně byl.
Na stole, přesně uprostřed, leží malinká popsaná kartička, která voní dámským parfémem. To, co na ní je napsáno nedává na první pohled smysl. Je to šifra? Vzkaz? Výhružka? Musíš to co nejdřív zjistit, jinak se z toho zaručeně zblázníš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama