Píseň skutečna a Labyrint barev

19. dubna 2017 v 15:11 | Margarit |  Literární po-tvorba
Lidé jsou zvláštní stvoření. Existují bytosti, které vidí zvuky a bytosti, které slyší barvy - ty se jednou rozhodli, že stvoří rasu, která bude schopna barvy i zvuky vidět i slyšet a stvořili lidi. Jenže lidé postupem času zapomněli slyšet barvy, jejich tóny, zapomněli i vidět zvuky.
Lidé jsou krutá stvoření - k řešení sporů používají boj, k boji používají zbraně. Existují přece i jemnější metody, které lidé zapomněli, jako třeba píseň, nebo harmonie či naopak nesoulad barev. Ale - na druhou stranu: čím jemnější metody boje jsou, tím tragičtější bývají jeho následky.
Lidé jsou zajímavá stvoření, ale - proto tu nejsme. Vraťme se k tomu, kde to vše začalo.


Pohádali se - v tom to celé bylo. On jí řekl, že je dětinská a ona mu řekla, že on ani neví, jaké to je být dítětem. Řekl jí, že nemá být sentimentální a ona jemu, že nemá být tak chladný. Řekl jí, ať ho nechá na pokoji a ona mu řekla, že ho nepotřebuje. Řekl, že on ji také ne a tak se rozešli každý do své nicoty. Svět, který spolu stvořili, se rozsypal jako vitráž zasažená kamenem, ale ani jeden z nich se o to nestaral.

Kráčela nekonečnou nicotou a plakala; na místech, kam dopadly její slzy vyrostly červené gerbery a tulipány, na místech, kde si z trucu dupla nožkou vykvetly růže.
Do jejího smutku a sebelítosti se pomalu mísila radost z ničím nerušené samoty a její kroky přešly v tanec. Pod jejími chodidly, obutými do kočičí kůže a přesto bosými, se začalo objevovat dláždění ze zářivě červených kamenů. Její myšlenky se rozutekly na všechny strany a tichá melodie splývající přes její rty se zhmotňovala ve formě domů, kašen a náměstí. Roztáhla ruce, zaklonila hlavu a točila se a točila. Pod dotyky jejích nohou se sami stavěly schody a okraje její sukně vytvořily zeď věže, která sahala od země až k nebesům, tvořeným ozvěnami jejího dechu. Jednoduchým pohybem rukou dotvořila její špičatou střechu, odrazila se a skočila. Nedopadla na zem, nepadala dolů, tvořila most. Když byl - po několika skocích - hotov, zastavila se na jeho okraji, roztáhla ruce a začala se točit opačným směrem. Odshora dolů rostla nad městem z červených kamenů druhá věž spojená hradební zdí a mostem s tou první. Ozvěny jejích kroků po právě se tvořících schodech se ve světle i tmavě červených vlnách odrážely ode zdí i samy od sebe, a vytvářely tak překrásné ornamenty jak při svém pohybu, tak při dopadu, po němž zanechávaly stopy na veškerých površích, kam dopadly. Vznikaly tak ozdoby zdí domů, dlažby náměstí, kašen, ozdoby vzniklé ozvěnou tance.
Tančila. Točila se. Zpívala. Plakala.
Postupně stvořila pět věží, jejichž hradby a mosty do sebe uzavřely město. Město ze slz, tónů a kroků, město z červených kamenů, město, jehož náměstí voněla gerberami, v rudých vodách kašen kvetly tulipány a hradby byly obrostlé růžemi.


Kráčel svojí nicotou rázně a navenek neprojevoval téměř žádné emoce - jen sem tam se mu osamělá slza svezla po ledově klidné tváři a tam, kde dopadla na zem, vykvetly fialky a pomněnky. Naopak tam, kde ze vzteku uhodil pěstí vyrostly divizny.
Navenek nic neprojevoval, nikdy - jeho tvář v sobě nezračila žádné emoce, žádné nálady, prostě nic. A tak to bylo i teď; kdyby ho někdo viděl, neodhadl by, že uvnitř zuří.
Jak ho mohla opustit? Jak mu jen mohla říct, že ho nepotřebuje?
Vší silou uhodil do nicoty vedle sebe a málem ho omámila vůně divizen.
Potřeboval se uklidnit, zapomenout na ni, vyhnat ji ze svojí mysli. Zastavil se - a vše rázem strnulo: květiny přestaly vonět, i bledě modré šustění jejich listů umlklo - snad jako by se ho bály.
Zavřel oči, vytáhl vějíř a jediným rychlým pohybem jej rozevřel. Pohyboval se zcela přirozeně, ale přesto jeho pohyby vypadaly jako tanec. Pod jeho nohama se rozlévala světle modrá podlaha hladká jako zrcadlo, z níž vyrůstaly stěny pokojů, jejichž velikost určovaly naprosto přesné pohyby vějíře.
Nemyslel na nic, jen na ty pohyby a tak mu pod rukama vyrůstal zámek obrovských rozměrů a nezměrné krásy.
Proč mě opustila?

Ta myšlenka se vloudila do jeho vědomí jako prasklina do jinak dokonalého krystalu fluoritu. Proč to musela měnit? Proč to nemohlo zůstat, jak to bylo? Zaváhal a na okamžik strnul; do jeho pohybů se vmísil chaos a disharmonie, ale on přesto pokračoval dál. Odmítal si připustit, že by se mohl zmýlit, že by něco mohl udělat špatně. Ale přesto to tak bylo a proto jeho zámek začal vrůstat do sebe. Nádvoří byla nádvořími, ale současně i stěnami věží. Schody vedly nahoru, dolů, do stran, po zdech, po stropě, a ústily do vězí, do komnat, na vnější zdi, na věže, dolů pod nádvoří… Ve skutečnosti stvořil jen jedny schody, které vedly všude, ale pokaždé jinak. Stvořil i jen jedny dveře, které nevedly nikam a přesto všude - zároveň. Stvořil to tak, protože si to přál, ale ještě o tom nevěděl.
Celý komplex by se mohl náhodnému pozorovateli zdát chaotický, ale vládl v něm naprosto přesný řád a symetrie.
Dokončil poslední pohyb, pomalu se zastavil a chvíli tak zůstal. Nadechl se, zavřel vějíř a pak otevřel oči. Aniž by si to uvědomil, stvořil něco, co bylo samo sebou i nebylo samo sebou. Stvořil něco, co nemělo začátek ani konec. Stvořil nekonečno ve své nejčistší podobě. Nekonečno, které vonělo po fialkách, skvělo se pomněnkami a bylo obehnáno hradbou z divizen.
Seděla na jedné z hradebních zdí Prvního města a houpajíc nohama pozorovala větrný vír, stvořený před pár okamžiky ozvěnou barev její sukně, jak postupně stravuje poslední zbytky města, které před chvílí postavila. Nelíbilo se jí. A nelíbila se jí ani ta spousta předchozích, které též postavila a ihned nechala zbořit. "Žádné z nich pro mne nemá cenu. Jsou všechna tak --- tak prázdná. Bez života." Vstala a oprášila si sukni. Ten prach ze všech těch rozdrcených cihel všech těch mrtvých měst… ten prach byl všude… a zněl tak… tak mrtvě... "Jenom to první město; má v sobě cosi - cosi z tebe." Kráčela po hradbách směrem k bráně města a mezitím do všech kašen pršely zvuky jejích tiše karmínových kroků.
"Je to tvoje vina," zašeptala. "Tvoje vina, protože bez tebe nedokáži stvořit nic krásného." Vytáhla dýku z pouzdra a chvíli pozorovala, jak odlesky její čepele tančí po stěnách všude kolem, znějíce jako praskot vzdálených plamenů. "Ale…," zastrčila ji zpět do pouzdra u pasu, "…když jsem teď sama, stvořím si vlastní krásu. Lepší, než byla ta tvoje. Dokáži ti, že to zvládnu, a lépe, než kdy předtím." Sbalila ruku do pěsti a foukla do ní. Její dech varovně nachově zajiskřil, a když dlaň opět natáhla, rozhořel se v malý plamínek. Tichounce se usmála a něžně položila plamínek na zem. "Povstaň, můj malý příteli a chraň mé město, až zde nebudu, až budu hledat krásu a toho, jenž mnou opovrhnul." Plamínek - na zemi náhle tak tiše opuštěný - se zdál rozrůstat červení jejích slov. Netrvalo dlouho a z malého plamínku se stal velký oheň a z něj požár, jehož nespočetné ruce sevřely do svého těsného objetí město - jeho hradby, domy, náměstí, kašny i všechny jeho květiny. Ten oheň nestravoval, neničil, jen ochraňoval. "Dávej mi tu na něj pozor. Odcházím," usmála se - a v ten okamžik vše strnulo. Z bezpočtu malých plamínků na náměstí vyrostlo cosi, co připomínalo prazvláštní květiny nadpozemských tvarů a barev. Sehnula se pro jednu z nich a utrhla ji. Květina se opět rozhořela, ale stále zachovávala tvar květiny. "Tebe si vezmu s sebou," zašeptala růžově. "Ukážeš mi cestu."
Stvořil mnoho nádherných zámků, více či méně podobných tomu prvnímu, ale ani s jedním z nich nebyl spokojen. Byl s nimi dokonce tak nespokojen, že je zbořil… a modré ozvěny jeho kroků narážely do azurových vln vytvořených bortící se nádherou zámeckých zdí a vytvářely duny z nebesky modrých písků osamění. Kráčel po písečné pláži a moře vln jeho dechu smývalo z písku nadobro stopy, které tam zanechaly jeho nohy; tytéž nohy, které ho vždy, když jediným mávnutím vějíře zbořil takřka vše, co doteď postavil, dovedly vždy zpět k prvnímu zámku, tomu jedinému, který zůstal stát a unikl té všudypřítomné zkáze. Vždy, když před ním stál, uvědomil si - znovu a znovu, a po každé stejně jako poprvé - jak je krásný, ale - napadlo ho - proč? Proč je o tolik jiný, než všechny ty ostatní, když byl postaven naprosto stejně? Mohlo to být tím, že při stavění právě tohoto zámku myslel - poprvé a naposled za celou tu dobu - na ni? Mohlo to být tím, že ať se díval, jak se díval, bylo v tom zámku cosi z odstínů červené?
Posadil se na okraj jednoho schodiště a zvedl oči vzhůru k vrcholu věže, která sahala až do oblak, ale současně se nořila hluboko pod zem. Povzdechl si a zavřel na pár okamžiků oči.
"Nedokážu to," zašeptal smutně a nechal ta slova, aby mu protekla mezi roztaženými prsty pravé ruky a skápla na dlažbu, kde vytvořila tmavší a světlejší odstíny.
"Myslím, že nedokážu tvořit krásné bez tebe. Neměl jsem tě opouštět," jeho slova se slila v jedno s jeho slzami barvy ranní jinovatky. "Neměl jsem se tě vzdát - ne kvůli takové hlouposti." Slzy i slova stékaly po schodišti - tekly jak nahoru tak dolů, zanechávaly za sebou modravou záři a duhové odlesky lehce se červenající vzpomínkami na ni a znící jejím dechem. "Neměl jsem se tě vzdát… - ale teď už je na to pozdě." Výraz jeho tváře ztvrdl a slova i slzy tekoucí po schodišti zrychlily svůj běh, snad jako by se ho bály. "Dokážu to, uvidíš. Dokážu stvořit krásné i bez tebe!" vykřikl tak nahlas, jak nejvíc mohl a jeho slova zazářila tak oslnivým jasem a chladem, že všechna okna zámku se náhle potáhla jinovatkou a všechny květiny v tom okamžiku zmrzly. Nic se ani nepohnulo, vše strnulo v jediném mrazivém okamžiku, jen jeho kroky osvětlovaly modrou září chladu místa, kudy procházel a jejich ozvěna se odrážela ode zdí jako tisíce malých zvonečků ze skla a ledu.
Šla, s rukou napřaženou před sebe, na dlani ohnivý květ, a červený prach jí zlostně křupal pod nohama. Šla klidně, až do chvíle, kdy na obzoru spatřila lehce modrý záblesk; pak zrychlila krok - a teplo, sálající z plamínku v její dlani bylo čím dál tím větší.
Šel, s očima přivřenýma a větrem ve vlasech, a písek pod jeho nohama chladně skřípal. Až najednou, když u obzoru spatřil odlesky červeně, se lehký vítr změnil v uragán, a chlad z písku v mrazivé peklo.
Až najednou se setkali…
Stála tam se skloněnou hlavou a karmínové vlasy jí padaly do obličeje. Měla na sobě šaty se širokou sukní barvy letních malin, jejichž živůtek byl skryt pod šarlatovým kabátkem, který jí sahal jen do pasu a odhaloval na jedné straně bledou kůži jejího krku a ramen a na straně druhé také krátkou dýku s vyřezávanou rukojetí i pochvou vyrobenou z mořského korálu. Okraje dlouhých rukávů měla vykládané granáty, výstřih lemovaly rubíny a knoflíky ve tvaru šípkových květů byly vyřezány z karneolu. Na sukni, která jí sahala po kotníky a při každém kroku tak odhalovala její bosá chodidla, měla temně rudou nití vyšity ornamenty stylizovaných růží, které se, když plakala, zdály zářit. Ve vlasech měla vpleteny květy oranžovočervených lilií a nad nimi se skvěla korunka z mědi posázená almandýny. Její rty měly barvu zralých višní, její oči jej pozorovaly skrz barvu podzimních červánků. Když do nich upřel svůj prohled, bylo to, jako by se ponořil do jezera plamenů, do tekutého ohně, který pálil, když se zlobila, a který příjemně hřál, když byla spokojená. Ale to teď rozhodně nebyla.

Stál tam a pozoroval ji chladnýma očima barvy staletého ledu. Jeho pohled ji dokázal hladit jako jemné vlnky příjemně chladivé laguny, ale dokázal i mrazit jako arktická vichřice.
Neustále se kolem něj proháněl lehký větřík, který si pohrával s jeho jemnými, až neskutečně světle modrými vlasy, v zátylku staženými dvěma kroužky z tyrkisu. Vlasy mu padaly na ramena a zakrývaly tmavě modrou vestu sahající mu až po kolena a na hrudi sešněrovanou k sobě třemi tkanicemi na konci osázenými howlity. Tmavě modrá vesta byla v kontrastu s pastelově modrou košilí, která měla šněrování u krku a na dlouhých rukávech. Šněrování ze tří tkanic ve dvou úrovních měl od zápěstí až k loktům, stejně jako mu svazovaly široké nohavice azurově modrých kalhot u kotníků a v pase. To ovšem nebylo příliš vidět, protože u kotníků bylo šněrování zakryto vyššími botami ušitými z tenké kůže natolik tmavě modré, až se zdály téměř černé, a naopak v pase bylo šněrování zakryto téměř bílým pruhem látky na dlaň a půl širokým, na boku zavázaným na uzel, s oběma konci volně nechanými viset. Na krku se mu houpal náhrdelník ze safírových korálků, na němž byl pověšen kruh z černého opálu o průměru asi tří prstů. Na vestě měl vyšity symboly nicoty a minulosti vykládané světlými akvamaríny a tmavě modrými smaragdy, které lehce zářily, když mu tekly slzy. Stejnou září, avšak mnohem intenzivnější, se vyznačovala stříbrná příčná flétna, kterou měl zastrčenu za opaskem, společně se složeným vějířem barvy toho nejhlubšího oceánu v té nejhlubší noci.
Zastavila se, když od něj byla na pět kroků. Podívala se na něj znovu, tentokrát skrz plamínek na dlani. Jeho pohled jí zněl až neskutečně chladně. V první chvíli jí ho bylo z nevysvětlitelného důvodu líto, ale jen na okamžik - do té doby, než si uvědomila, že to celé je jen a jen jeho vina.
Zastavil se a pozorně si ji prohlédl. Chtěl ji obvinit, vmést jí do tváře, co si o ní myslí, ale nemohl. V tu chvíli, kdy jí pohlédl do očí, si uvědomil, že skutečně nemůže. V ten okamžik po ní zatoužil tak, jako ještě nikdy; zatoužil sevřít ji v náručí, ochutnat její višňově šeptající rty, polaskat se s její sametově hebkou kůží. Ne, zatřásl hlavou, to nesmí, ne takhle. Stejně by mu neodpustila. Je to celé jen a jen její vina, on není ten, kdo by se měl omlouvat.
Sklonila se a položila plamínek na zem. Na pár okamžiků tam tak stáli, nehýbajíce se, a bylo ticho, pak řekla, aniž by se na něj podívala: "Opustil jsi mě, protože jsi věděl - ne, myslel sis, že tě potřebuji, protože ses domníval, že se k tobě vrátím, že se připlazím s prosbou, abys mne vzal zpátky." Nic neříkal, jen na ni tiše hleděl a ještě tišeji vdechoval malinovou ozvěnu jejích slov. "Ale to ses mýlil!" vykřikla, když se postavila a její slova mu na jazyku zhořkla. Jeho temně modrý povzdech k ní přišel s takovým chladem, že jí všude po těle naskočila husí kůže.
"Odešla jsi, protože jsi doufala, že tě půjdu hledat a prosit tě, aby ses vrátila," zašeptal a jeho slova byla světle modrá jako nekonečné pláně ledu a sněhu, a ona přivírala oči, protože ji oslňovala. "Ale to ses zmýlila! Přišel jsem, jen abych ti ukázal, že tě nepotřebuji. Že dokážu být sám, bez tebe!" A její pohled, kterým ho za ta slova obdařila, se blýskl temným šarlatem.
"Proč jsi odešel? To ti nikdy neodpustím!" zakřičela, ale šarlat jejích slov byl zastíněn karmínovou září jejích slz. "Nenávidím tě! Slyšíš mě? Nenávidím, ne-ná-vi-dím!" Natáhl k ní ruku, chtěl setřít její slzy, ale ona ucukla. "Nesahej na mě!" vykřikla karmínově a stočila se do klubíčka, sedajíc si na zem a kolena si objímajíc rukama.
"Proč?" hlesl tiše modře jako ranní obloha a vzuch zavoněl fialkami.

Neodpověděla, jen tiše karmínově vzlykala.

"Proč jsi mě opustila? Proč musíš všechno měnit? Bylo by tak špatné, kdyby vše zůstalo tak, jak to je a jak to vždy bylo?" pomněnková slova se ostře odrážela od jejích slz.

"Nech mě být. Jdi pryč!" zakřičela náhle tak ostrou červení, že musel odvrátit hlavu stranou, protože ho svým jasem bodala do očí.

"Nepůjdu pryč, dokud - " začal, ale jeho ocelově modrá slova byla náhle vpita do červeně jejích tónů; začala zpívat.

Barva její písně, odstíny, které zpívala, byly tak jasné, tak pronikavé, že bezmocně padl na kolena a zakryl si oči i uši rukama. Květina u jejích nohou jako by svou barvou reagovala na tóny její písně a její odstíny absorbovala do sebe, souzníc s ní v naprosté harmonii, přelévajíc se od odstínů tónů téměř žlutých až k těm hlubokým, tařka černým.

Když ho viděla, jak tam tak bezmocně klečí na zemi, fialkově sténaje, myslela, že je po všem, že vyhrála, a chěla přestat, protože jí ho v ten okamžik přišlo nesmírně líto, najednou se zvedl, vytáhl stříbrou flétu, přiložil ji ke rtům, a začal hrát.

Stříbro modré tóny jeho flétny se zakously do sametové červeně její písně jako vlčí zuby do srnčina masa, a roztrhaly je na tak malé kousky, až se v té modři zcela ztratily - a ona zalapala po dechu, neschopna se znovu nadechnout v té ledové modři jeho hudby, a její slzy bolesti se karmínově rozcinkaly.

Chtěl přestat, když viděl, jak trpí, ale ona najednou vytáhla z pouzdra u pasu korálovou dýku a rozřízla s ní jeho tóny na dvě půle, rudě z nich odkrajuje jejich ozvěnu a zracuje je tak na pouhopouhé modravé jiskřičky v jahodové červeni tahů jejího ostří.

Upustil flétnu, která při pádu chladně kovově zazvonila, ale ona ve své zlosti nenechala ani tyto barvy doznít. Teprve když se načervenalou tmou kolem nich rozlehly ozvěny jeho fialkových slz bolesti a zoufalsví, se probrala ze svého vytržení a vyděšeně pustila dýku z třesoucích se prstů.

"Ne," zašeptala a vzduch kolem zrůžověl jejími slzami lítosti. Vrhla se k němu a objala ho, stírajíc mu slzy z tváří. "Odpusť mi, tohle jsem nechtěla," šeptala barvou letních červánků.

"Ani já ne," přitiskl ji k sobě a políbil na čelo. "Ani já ne," zopakoval takřka neslyšně barvou horského potůčku.

"Vrátíme se. Začneme znovu," tiskla se k němu a nesměle ho políbila - nejprve na tvář, pak na rty.

"Ano. Úplně od začátku." A azurová ozvěna jeho dechu se mísila s jejím jasně červeným, vytvářejíc tak všechny barvy spektra - od fialovomodré až po červenou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama