Panence; navždy nebo navěky

7. dubna 2017 v 10:30 | Margarit |  Literární po-tvorba
Tu, v prachu cesty a za hradbou hvězd
Tu, přivázán na vlasu, leží prstýnek s krví.
Tu, jej vezmi do dlaně, má paní, bludičko, stíne mého stínu,

A město zčernalé kouřem tvých vlasů a havraních snů, má nevěsto oblečená jen v závoji,
A naproti mně, na konci chodby v zrcadle, stojí člověk, který rozdělil čas.
A město zčernalé prachem, s domy rozrážejícími nebesa šepotu tvých dnů, má dokonalá loutko z fajánsu,

Tak chladné hřeby hvězd mne bodají do dlaní a vprostřed chodidel,
Tak tvé každodenní květy bezejména vadnou a rozkvétají zároveň,
Tak, v černočerné tmě tvých modrých očí - tak, v černočerné tmě tvého srdce - umírám.

Zde, pohleď, má krásná panno z porcelánu, na jasný třpyt všech našich hvězd.
Zde, vem si ty brýle se skly zelených lánů, ty brýle potřísněné krví a prachem střel,
Zde, má krásná temná vílo, marioneto ze dřeva, svou hlavu slož, k těm křížům mým - ať navždy nebo na věky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama