Smrt básníka

26. března 2017 v 13:30 | Margarit |  Literární po-tvorba
I.

Vy oči z kamene,
co věčně roní slzy,
plačte pro poetu,
snad není tak brzy.
Vždyť "zády ke světu"
začal verše psát,
pro lásku umírat,
pro přátele se smát,
potůčky otvírat -
a tam v těch květech z ledu
našel ty nejsladší
kapičky jedu.

Vždyť to, co nejdražší
srdíčku bývá,
to v sobě největší
trn bolu skrývá.
Ve vzdušných palácích
za hudby sfér,
slzy měl na lících,
však držel svůj směr.
"Ad astra" říkal si,
"pro spásu lidí".
Leč zahleděn do krásy
jen tebe vidí.
Ty, můzo spanilá,
lamio bílá,
šípem jsi jej ranila,
ty, jeho inspirace, víla...

II.
Na pohřbu za bouře
hostů jen pár:
obličej od kouře,
hadry jen cár;
jen zástup šedých stínů
s beztvarými rysy,
jak průvod harlekýnů
kteří kdysi
ztratili vůli žít
a s ní i barvy.
Nikdo mu nebude věneček vít,
jen malé larvy
budou mu společníky
v tom tmavém světě
za zatlučenými víky.

V jediné větě
epitaf napsal si sám,
jediným tahem
popsal portrét i rám.
Sám sobě vrahem
umí být cit.
Neplačte, světlušky,
tam bude mu líp!
Tam žádné sny
nikdy ho neraní,
tam, kde mu requiem
zpívají havrani.
Na něj se napijem:
"Zem buď mu lehká!"
na něj: na básníka, na člověka...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama