Pohřeb jedné éry

24. března 2017 v 10:20 | Margarit |  Literární po-tvorba
Zvedl se horký letní vítr a opřel se do mraků, zpoza kterých vykouklo slunce. Zadul znovu a přibouchl dveře, kerými před chvílí prošlo několik vojáků. Všichni, kdo je viděli procházet stuhli jako solné sloupy - ať již byli na nádvoří, v chodbě nebo kdekoli jinde.
Vojáci se rozestoupili v pravidelných intervalech tak, aby zajistili celý prostor.
"Otče! Otče!" Běžel chodbou jak jen nejryhleji mohl. Vběhl do jeho pokoje, ale jak běžel, nevšiml si ošatky která byla položena za dveřmi a zakopl o ni; jen těžko vyrovnal rovnováhu, tak tak, že nespadl na zem.
"Klid, chlapče! Neměl bys běhat, když to neumíš," pokáral ho otec klidně.
"Ale otče... vojáci!"
"Co říkáš?" Doširoka otevřel oči, ale ne, že by to pomohlo: viděl stejnou tmu jako předtím. Pak si ale uvědomil, že by chlapce pohled jeho mléčně bílých očí mohl vyděsit, a tak je zase zavřel.
"Vojáci! Je jich plné nádvoří! A venku jich je ještě víc!" vydechl sotva popadaje dech.
Pomalu vstal z klekátka. "Co chtěji?"
"Nevím, svolávají nás, aby nám prý něco přečetli," špitl zoufale.
"Z toho nekouká nic dobrého," zamumlal tiše, spíš pro sebe, než pro něj. "Pojď, půjdeme," řekl a natáhl k němu ruku.
Nabídl mu rámě a tak rychle, jak jen to šlo ho vedl chodbou.
"Rychle!" strčil do něj voják, který se najednou odkudsi obejvil za nimi.
Chlapec vyděšeně vyjekl a přitiskl se ke svému nadřízenému, hledaje u něj ochranu.
"Neboj se, neublíží ti. Chce tě jen vyděsit, nedopřej mu to potěšení," zašeptal tak tiše, aby ho voják neslyšel. "A kdyby přeci jen, je to vůle boží a ty bys měl trpět s úsměvem na rtech."
Přikývl a pokusil se vypadat co nejklidněji; voják šel stále za nimi a popoháněl je.
Nádvoří bylo již plné: na jedné straně vojáci - nastoupení, ozbrojení puškami a bodáky, ve špinavých stavovských uniformách - a na straně druhé řádoví spolubratři oblečení celí v černém. Chvíli se nikdo ani nepohnul, pak začal velitel vyvolávat text mandátu. Všichi poslouchali bez hnutí, tváře strnulé jako masky, které, jak slova z velitelových úst splývala, stále více bledly.
"Vypovězeni?" vydechl nevěřícně chlapec, když velitel domluvil.
Slepec jen přikývl.
"Ale na to přeci nemají právo!" sykl chlapec tiše.
"Mají zbraně? Pak mají i právo, to si pamatuj," odpověděl hořce.
"Ale...!"
"Žádné 'ale'. Nebudeme dělat problémy, prostě půjdeme. Však uvidíš, že se sem jednou vrátíme."
"Ale...!"
Zavrtěl hlavou. "Nemá smysl se vzpírat - když tě neko uhodí přes tvář, nastav mu i druhou." Položil mu ruku na rameno a sklonil se k němu. "Běž a přines věci na cestu."
"Nesmíte s sebou nic brát, copak jsi neslyšel!" rozkřikl se na ně voják, který stál hned vedle - jeho hlas skřípal jako písek mezi zuby.
"Ani šaty a jídlo?"
Chraplavě se zasmál. "To si ještě rozmyslím! Běž si pro to a já se rozhodnu, až to uvidím," ušklíbl se.
"Běž," pobídl ho slepec, když se chlapec neměl k odchodu.
"Vy nepůjdete?"
Zavrtěl hlavou a chlapec odběhl. Za chvíli se vrátil s uzlíčkem šatů a druhým s několika pšeničnými plackami, kouskem sýra a pár jablky, což bylo to jediné, co kde sehnal.
"Tak ukaž!" vytrhl mu voják oba uzlíčky z rukou a začal je vybalovat - všechny šaty vyházel na zem spolu s dvěma motlitebními knížkami a položil na ně svou nohu v špinavých, zablácených botách. "Tak, tohle ne - nesmíte s sebou nic brát." Pak začal prohlížet druhý balíček. Placky tam nechal, ty ho očividně nezajímaly, ale sýr vzal a schoval do kapsy, jablko chvíli prohlížel, pak ho nakousl a se zhnuseným výrazem vrátil zpět. "Na, tohle si můžeš nechat." Vracel mu zbytek věcí. "A pojď sem, musím tě prohlédnout, jestli něco neschováváš!" uchechtl se, a přitáhl ho za rukáv k sobě.
Chlapec se třásl po celém těle, když mu voják prohledával kapsy. "Tohle si ještě vezmu," prohlásil a strhl mu z krku stříbrný medailonek s rytým obrázkem Panny Marie.
"Ne, to je moje!" vykřikl vyděšeně chlapec, pro kterého to byla jediná památka na jeho rodiče.
"Neslyšels'? Velitel říkal, že nesmíte odnášet žádné šperky," zasmál se.
"Ale..." zaprotestoval tiše a zaťal pěsti; do očí se mu draly slzy.
"Klid," chlácholil ho jeho nadřízený. Položil mu ruku na rameno. "Jsi sluha boží, pro nás neexistuje žádné 'moje', neměl jsi to vůbec mít. Bůh si asi nepřál, abys měl něco takového - a tak mu děkuj za to, že zbavil tvou duši pokušení."
Protřel si oči a pomalu přikývl.
Nahmatal jeho ruku a stiskl ji. "Pojď, půjdeme."
A vyšli před bránu směrem k řece, kde se scházela většina jejich spolubratří. Pak, když už byli všichni, se ten velký průvod vydal po mostě přes řeku a pak dál, nahoru k Severní bráně a dál z města pryč. Okolo se sběhlo veliké srocení lidu, aby je mohli spatřit; zástup pomalu kráčejících mužů oblečených v čisté černi, mnozí z nich měli na krku veliké kříže, šli pomalu a důstojně, s vyrovnanými výrazi na tvářích. Mnozí, kdo je viděli říkali, že je to jako tenkrát, když je král Ferdinand, blahoslavené paměti, přivedl před lety do země, ale pravda byla jiná. Ten tichý, černě oděný půrvod s kříži, celé to bylo jako pohřeb - pohřeb jedné éry.
EPILOG
Nertvalo dlouho a začala nová éra, kterou mnoho z těch, kteří tenkrát stáli na nádvoří a kteří eskortovali průvod až za město mělo zaplatit krví.
Ale nic není na věky - a muži v černém se během nedlouhé doby opravdu vrátili zpět. Jak říkal jejich otec zakladatel: "Buď začátek jaký buď, jen když konec bude náš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama